Opět padám, padám, padám ... Hluboce kamsi, budu to nazývat "Mariánský příkop". Neznáte? Trošku nauky z geografie neuškodí. Je to nejhlubší místo na planetě. Nachází se v Tichém oceánu u souostroví Mariany. Jeho hloubka je úctyhodných 11 tisíc metrů. Je to pro mě obrazný stav tím, že hlouběji už se spadnout nedá - na Zemi. Je tam tma a brutální tlak, který vyráží i poslední dech s plic. Bŕŕŕŕ.

Nejvyšší čas pohnout se jinde, přirozeně: odrazíš se a jdeš do lepších sfér bytí. Stoupáš ! Už jen půl metru výš je to lepší a na hladině? Super, dá se nadechnout z plných plic, je tam i světlo a to jsme jen na úrovni moře, což se definuje jako základní kóta 0, je tu báječně! Jistě pokud vložíš do procesu svou chuť a um, vše se děje mnohem rychleji, efektivněji a výsledek? Šťastný člověk!

Každý, opakuji - každý - zažil ve svém životě takový pád. Záleží jen na jedinci, co s tím udělá, jak se postaví k sobě samému. Při správných krocích postupu "ven z kaše" se úspěch dostaví VŽDY! Jak rychle a intenzivně? To vše je jjen v mých rukou. Dobrou pomůckou na trase vzhůru je navigátor pro cestu – Žebříček životních hodnot.. Zdá se vám, přátelé, že cestu znáte už nazpaměť a žádného navigátora NEPOTŘEBUJETE? Inu, nebudu se s vámi přít. Pojďte si jen zkontrolovat své koordináty. Jdete?

Obrazně řečeno má to souvislost s oním na začátku zmíněným Mariánským příkopem. . Proč? Z jednoduchého důvodu: bez pomůcky z hloubky propadliště se těžko dostává pryč. A žebříček - je na místě! Anebo? Minimálně se vyškrábeme blíže k okraji ...

Náš žebříček má jen šest (6) příček. Není to mnoho, ale dost na to, abychom přestali donekonečna opakovat to, co nám v životě stále komplikuje ŽIVOT. Víte, jak se nazývají? Máte představu o jejich důležitosti? Tak se tedy nato pojďme podívat blíže. Zde jsou jednotlivé příčky. Důležitost jde směrem dolů, čili první je nejdůležitější, druhá je druhá, třetí jde za druhou a tak dále…

Proč JÁ? Vždyť náš život je vždy o NÁS. Tedy o mně, už budu mluvit jen v první osobě. Moje Duše obývá mé tělo. To tělo je můj nástroj k pobytu tuto na této překrásné planetě, zvané Zemi. Bez těla jsem ničím, bez duše jsem jen mrtvá bezduchá schránka. V nejlepším případě připojena na "životodárné medicínské přístroje".

Nikdo na světě neumí procítit mé pocity, jen já. Ačkoliv si nerozumím při jistém řízení a ani nedokážu dopředu říct, jak přesně zareaguji v kritických chvílích mého života, přece jen jsem to JÁ, kdo má k sobě NEJBLIŽ. Konec-konců přišel jsem posbírat své zkušenosti v tomto zrození a né cizí vyprávění jiného člověka o jeho zkušenosti, které se mě vůbec nedotýká..

Je někdo, kdo má pro nás specifickou hodnotu. Někdo koho, minimálně na začátku vztahu, milujeme snad více než sebe samého. Přeskočí mezi námi jiskra a začnou se dít věci, o kterých jsme neměli ani tušení, že se mohou dít. Od oněch pověstných "motýlů v břiše" až po létání v pozemských výškách i vesmírných dálkách. Opojení láskou dáváme si víc, než si můžeme dát, a dostáváme více, než dokážeme unést. Přitom to není jen šílenství mládí, láska kvete v každém věku. Nedá si poručit, nelze zakázat, nelze vynutit. Je to zvláštní cit s dobrovolnými skutky, kdy dávám a nic za to neočekávám. A když to tedy ti dva takto dělají, je to ona rajská hudba - symfonie na lásku. Bohužel jen na začátku. Pak se to jaksi vypaří. Přijdou všední dny a všechny esence se kdesi vypaří. Stejně, jako když se dobře najím. Chvíli mi je božsky, cítím sílu z jídla, pak je toho méně, a méně a nakonec jsem opět hladový. Energii z jídla jsem ztratil při práci, sportu, přátelském utkání, čtení ... Přesně tak se ztrácí i energie lásky. A kromě toho, život přináší i ne zcela hezké a příjemné zážitky. Stane se něco nepříjemné, a najednou - co to? Kdo mi dal dolů ty růžové brýle ?! Najednou vidím milovaného / milovanou bez příkras a vlastní fantazie. Je to možné, že miluji takového / takovou ...? STOP! Právě teď je čas se zastavit. Když jsem hladový, co udělám? Najím se, ne? Je to přece přirozené. Buď si jídlo připravím sám nebo si ho koupím, ne? Nebudu přece čekat, že mi nějaké spadne rovnou z nebe, či? Je mi jasné, že hladový jsem přece já, a tak já se musím najíst, dá to zdravý rozum! Proč však neudělám něco i ve vztahu s tou nejmilovanější osobou, pro kterou jsem před časem chtěl položit i život? Není to blud, že mě to nezajímá a nechci se o tu osobu více starat ?! Vždyť láska je také jen ENERGIE, energie, která živí Duši. Čí duši?

No přece MOU! A já se nepostaral, aby ta duše měla další přísun energie - jídla - pro ni ?! Vidíte to? Rozumíte tomu? Pokud chci, aby láska mezi mnou a mým partnerem byla nadále, musím se postarat o jistý přísun čehosi: péče, zážitků, pochopení jeden druhého, i odpuštění si toho špatného, ​​co jsme si vzájemně provedli. Bez toho to vážně nepůjde! A kdo toto vše za nás udělá? NIKDO! Jen my sami. Já sám / a. Pokud nejsem z nějakého bludného důvodu ve své hlavě ochoten to udělat, láska končí, partner odchází. Říkat si: "Nevadí, on / ona nestál za to, přijde i lepší / lepší!", Je velký omyl. Zpočátku se zdá, že tedy přišel / přišla ta lepší osoba, ale časem se začnou věci dít, a světe div se, v malých obměnách je to vlastně stále stejný problém, který vlastně řeším již snad s pátým člověkem. A budu řešit, dokud mi nedojde, že to vlastně není o chybách toho druhého - partnera - ale jsou to moje chyby, které jsem si přišel přežít v tomto životě, abych se poučil a našel jiné způsoby myšlení, a hlavně ŘÍZENÍ. Jedině ZMĚNOU sebe sama vyřeším své vztahové problémy a najdu si cestu k partnerovi. Možná i k tomu úplně prvnímu, kterého jsem už dávno ztratil, a on se opět ocitl v mém životě. Proč asi?

Jedna ještě velmi důležitá, přímo zásadní věc - až paradox. NIKDY nesmím předřadit svého partnera před sebe samého. JA jsme na začátku svého žebříčku životních hodnot. Ne partner! Pokud to udělám, ztratím svou vlastní hodnotu a tím současně přestanu být zajímavým pro svého partnera. Zvláštní, že? Ale je to opravdu zásadní věc. A vrací mě to úplně na začátek - k sobě samému - k mému JÁ! A bez toho to vážně nefunguje!

Každé dítě je darem z nebes. Někdy velmi chtěné, někdy nechtěné. Děti jsou jistou obdobou nás samotných - doslova našim obrazem. Jsou krásné samy o sobě, ne natož že jsou obrázkem nás samotných. Našim odrazem. Každý člověk hledá někoho na svůj obraz v životě. Prvotně si všimněte, jak se ti správní partneři na sebe podobají. Je to proto, že podvědomě hledáme někoho nám blízkého, a ať chceme nebo nechceme, naše mysl to má naprogramováno tak, že máme sebe nejraději na tom celém světě. Ledaže se někdy od této tak důležité hodnoty víceméně v reálném životě vzdalujeme. Aby to s dětmi zafungovalo opravdu perfektně je zde také ta podoba. No, ruku na srdce, můžete nemilovat takového tvorečka, co se na vás tak podobá? Prostě se to nedá! Nuž milujete, milujete a milujete ... toho malého tvorečka, kterého jste dostali do svého života.

Přijde však na to, jakým způsobem tu svou lásku k němu projevujete, jak se dokážete vyrovnat s mnoha nečekanými událostmi, které život s sebou přirozeně přináší. Jsou to nejprve projevy toho malého batůžku, který milujete z celého svého srdce. Pláč - smích, chuť nakrmit se, jak spí, jak se usmívá, jak celkově prospívá ve smyslu růstu i pohyblivosti. Dokážete dělat svou péči přiměřeně? To znamená ani příliš mnoho - ani příliš málo. Co je měrnou jednotkou, která by nás měla vést. Vždyť to, co je u jednoho hodně, pro druhého je příliš málo. Snad by měl být jednotný návod, a to jsem JÁ. Proč? No protože JÁ jsem ten, který je nejdůležitější v celém tom nastavení žebříčku životních hodnot. Každý z nás má jiné limity, za které sice může ve výjimečných případech zajít, ale je to opravdu o VÝJIMEČNOSTI. Není zdravé udělat z výjimečnosti pravidelnou rutinní záležitost. Je to opravdu ŠKODLIVÉ! Už ve své podstatě - pokud se výjimečné stane rutinou - přestane být VÝJIMKOU. Hlavně pro toho člověka, o kterého vlastně jde - o MĚ. Dříve - či později každému dojde, že už dlouhodobě zašel za hranice svých možností a je nejvyšší čas se vrátit. Jisté je, že vrátit se může každý jen sám. Nikdo jiný se za něj nevrátí! Pokud to takto překračujeme dlouhodobě, čímž jdeme proti sobě, vědomě si škodíme. A škoda je prostě škoda. Pokud nabouráte auto je poškozeno. Je to zjevné a je třeba s tím něco udělat. Pokud nabouráte sebe, nemusí to být vidět zvenčí, ale zevnitř se to cítit dá. Pokud překročíte onu zásadní hranici, důsledky si nesete sami. To plně platí i s rodičovskou láskou.

Prostě dítě není vaším katem - dítě je darem Boha pro vás, abyste něco naučili - snad poznali lépe sami sebe. Abyste nedali zotročit hoc 'i vlastním dítětem. Jde tu opravdu o míru citu. A vyváženost.

Je správné kontrolovat si občas, jestli opravdu nepřekračuje své hranice - jestli opravdu miluji svého partnera, a jestli opravdu CELKEM děláme péči o svou rodinku. Zda tím opravdu spolu žijeme. V lásce a porozumění. V sdílení v rolích matky - otce. Je jisté, že pokud matka je na tzv. mateřské dovolené (Poznámka: Nevím, kdo tento terminus-technicus vymyslel, asi muž - nebo žena, která nikdy neměla děti. Neboť taková péče o dítě má velmi daleko od dovolené! Je to služba bližnímu na plný úvazek na 24 hodin denně.), nebude přece vyžadovat od otce dítěte, aby chodil malé přebalovat a krmit z práce. Normálně to udělá sama. Ale když se taťka vrátí odpoledne domů, tak alespoň načas převezme od matky dítě pod svá křídla. Mamina by se v té době měla věnovat jen sama sobě, maximálně se zúčastní nějaké společné hrátky s dítětem. Záleží samozřejmě na situaci a chuti k požadovaným aktivitám. Je to vhodné i proto, že otec se také naučí zacházet s tím "křehkým batůžkem" a začne si k němu tímto způsobem vytvářet vztah. Pokud otec čeká na svou příležitost, až dítě vyroste, začne chodit a mluvit - tak potom si budu s ním budovat svůj vztah - je tragický omyl! Ano, pánové. Tragickém OMYL! Protože v té době je už dávno po dvanácté. Vlak vám definitivně ujel! Už nikdy ho nedoběhnete, NIKDY! A ty chvilky strávené spolu jsou opravdu pohádkově krásné, je to dar z nebes. Pokud dar nepřijmete, je to váš problém - pane! Ale nepřijali jste ho vy sám. Takže vy jste se poškodily sám svým počínáním!!

Možná se čtenáři zdá, že zde mluvím z kraje na kraj. Na jedné straně varuji před přílišnou péčí - na druhé straně varuji před lhostejností a netečností. Ale ono je to opravdu veeelmi komplikované - asi tak, jak je to i popisováno. Kromě toho žijeme jinou - internetovou dobu. S úsměvem se říká: "Vše je na webu!" Ano je. Maminy i otcové si sdílejí své zkušenosti a dávají si osvědčené rady. Ale pozor! Ne vše je správně tak, jak to oni doporučují. Oni mluví jen o své zkušenosti. Im to takto vyšlo, protože se jednalo o nich a o jejich situaci. Ale ta vaše situace je ORIGINÁLNÍ právě pro VÁS! Tak je to dobré prosít v hlavě a přizpůsobit si to na vlastní rozměr!

Není zde myšleno rodina jako já, můj partner a dítě. Mám na mysli něco jiného: co už s námi tak bytostně nesouvisí, ale přece ...

Rodina - to je moje máma, můj táta, můj bratr, moje sestra ... později i švagrová či švagr. Ale také sourozenci mých rodičů spolu s jejich životními partnery a dětmi, babička i dědeček a různé tety nebo strýcové. Uff. Celkem pěkný zástup, že? 🙂

Určitě si zaslouží tu čtvrtou příčku v žebříčku životních hodnot. Vždyť se po jistou dobu o nás bytostně starali - naši rodiče, byli našimi prvními kamarády v dětských hrách - sourozenci. Nebo jsme u nich trávili své letní či zimní prázdniny - babička s dědečkem. Jaké to bylo báječné být s těmi starými rodiči, kteří sice byli zodpovědní a milovali nás také z celého srdce, ale byli jiní než vlastní rodiče. Jiní kvůli době, ve které oni byli mladí, jiní protože nenesly za nás tak obrovskou zodpovědnost jako měli naši rodiče. A jejich láska byla určitě jiná - osvobozena od těch všech "MUSÍM", neboť ... jsem rodič svého dítěte. Láska prarodičů je jakási sportovnější i šibalštější, méně příkazů a zákazů, více tolerance, více skrytého porozumění. Takový dědeček s babičkou se mnohdy vracejí do svých dětských let a vzpomínají na svou babičku a svého dědečka, pokud ještě žili, když oni byli dětmi. Někdy mám pocit, že ta prarodičovská láska je jakási zdravější, méně navázaná na "pravidla hry", více otevřená porozumění a přístupnější k vzájemné výměně názorů, které se nemusí úplně ztotožňovat s mým názorem.

Nuž právě kvůli této vzájemné sounáležitosti náleží rodině ona čtvrtá příčka v žebříčku životních hodnot. Je přiměřená. Lidé si v příhodném čase předali, co si předat měli. Není tam nic, co jim brání jít si za svým životem a setkávat se při jistých příležitostech. Svobodně s radostí. Jsou to obvykle životní jubilea nebo svátky jako Vánoce, Velikonoce. Moci se setkat a užít si chvilky strávené takto spolu, zavzpomínat na milé či nemilé události. Ale raději na ty milé. A měli bychom si alespoň rámcově nastavit to, co chceme spolu sdílet. Je to velmi účelné, lze připravit nějaké staré alba nebo historky, o kterých by rádi slyšeli i ti později narození. Jsou možná zvědaví, co natropili jejich rodiče - prarodiče. Je to tehdy úžasná zábava takové retro.

Určitě není zdravé, nadměrné setkávání nebo neschopnost dětí či rodičů, odpoutat se i jeden od druhého. Opravdu! Naučme se nesvazovat své dospělé děti očekáváním denního hlášení, jak se mají, zda manžel nebo manželka "poslouchají" ... Dávat dobře míněné rady, nebo nedejbůh převzít velení v mladé rodince! To je opravdu nestravitelný guláš, hlavně pro ty mladé, kteří se mají naučit opravdu žít a jednat samostatně. Nemusí to dělat dokonale. Život je naučí sám i bez přičinění další péče ze strany rodičů. Je třeba mít v sobě tu zpětnou brzdu a bez zásahu sledovat děj. Je to mnohem užitečnější než udělat z "mladých" závisláky na našem názoru a řadě. A konec konců oni jsou prvními osobami ve svých životních dramatech. Rodičům už jen sdílejí svůj úhel pohledu - svou pravdu. A ruku na srdce, pravda toho druhého z životního dramatu je úplně jiná než toho prvního. Prostě žít a nechat žít!!

Ti jsou pro nás v životě velmi důležití. Provázejí nás od dětství až do konce života. Nemusí to být neustále, ale přece ... Někteří zůstávají na celý život. Některé opouštíme s vděčností, jiní nám neskutečně chybí, když nejsme spolu. Ale vždy jsou to lidé, kteří ladí s naším vnitřkem. Lidé, kterým můžeme říci i ty nejtajnější myšlenky. Lidé, kteří s námi sdílejí své nejtajnější myšlenky. Rozhovory s přítelem nikdy nekončí, je tu pro mě 24 hodin denně. Ochoten se mnou sdílet radost i žal. Říká se: "Láska umírá na pravdu - přátelství na lež." A je to čistá pravda ...

Lhát příteli je jako lhát sobě samému. Potkat starého přítele po letech, kdy jsme se neviděli, je mnohdy tak intenzivní, že nevnímáme ten čas, který nás rozdělil. Netřeba si nic vysvětlovat - jen se naladit a sdílet. A on rozumí, přijímá a vysílá a nepotřebuje vysvětlení, proč jsme se tak dlouho neviděli. Prostě zas spolu jsme, a je nám skvěle.

Ano, to vše je pravda, pouze to má také svou obrácenou stránku. Ptáte se: "V čem?" Nuže je tu taková zrádná kluzká propast na cestě každého z nás. Někdy nás to přátelství tak pohltí a tak nás nadchne, že nás až oslepí. Přestaneme být soudní, protože se zdá, že přítel je tak důležitý, tak nám pomohl - že je určitě hodnotnější než kterýkoli člen mé rodiny, nebo partner, který právě způsobuje zásadní problém v mém životě. Ten přítel mi opravdu tak pomohl, že nikdo jiný to nikdy tak neučinil. Je to mé druhé JA! Zde někde se nám pošramotilo správné nastavení vlastního žebříčku životních hodnot. A cesta zpět je vždy bolestná. Bolestná pro mě, bolestná pro partnera, pro rodinu i přítele. Je velmi jednoduché a přitom zrádné opustit tu správnou sestavu jednotlivých příček. Jedno je však jisté. Přítel nedokáže nahradit partnera, dítě, rodiče, bratra či sestru ... přítel je prostě přítel. Patří mu čestná pátá příčka!

Jak moc se potřebujeme realizovat ve svém životě. Vyjádřit, že je v nás něco, co nás dělá zvláštním. Něco, co dokážu udělat nejlépe na tom světě. Že mám na to jednoduše buňky a dělám to zatraceně rád. A kromě toho mě to i uživí! To je ta nejlepší věc na světě, milovat svou práci. Vědomí, že dávám do toho své know-how, jak se to dnes moderně říká. Lidé, je jedno, co děláte, ale dělejte to takovýmto způsobem! Vždy se dají věci dělat minimálně ve dvou verzích: v dobré - ve špatné. Není lepší práce a horší práce. Je to jen práce. A přístup jedince k jejímu provádění. Pokud jdete na pozitivní vlně, práce vás energizuje - naplňuje štěstím. Pokud jedete na negativní, zbytečně ztrácíte energii - nejste šťastní. Nač je to dobré ?! Na nic! Kazíte si jen svůj život.

Nebraňte se slovy "Život mi přinesl tuto práci. Vám všem, co jste "za vodou" se to dobře říká !!! "Ne, absolutní nesouhlas! Je to o každém jednotlivci zvlášť! Každý to dokáže nastavit v sobě, aby byl ve své práci úspěšný a šťastný. Pokud to tak není, nedělá to tak jak by měl a mohl.