Osobní skušenosti

Reinkarnace

Reinkarnácia
Koncept reinkarnace není v naší křesťanské kultuře akceptovaná tak lehce, jako v jiných kulturách, ve kterých je tato myšlenka reinkarnace základem náboženské víry. Proto častokrát slýcháme otázky: "Existuje něco jako minulý život? Je to skutečné?" A naše odpověď zní: "Ano, existuje". Toto "ano" pochází z našich vlastních zkušeností a poznatků a ze střetnutí s Bohem. Už jste někdy přišli na nějaké místo, kde jste nikdy předtím nebyli, a měli jste pocit, že "to tu znáte?!" Nebo jste začali dělat nějakou činnost poprvé a věděli jste, jak ji máte správně dělat bez nějakých vysvětlení? Možná jste někoho potkali a on/ona vám připadal/a velmi povědomý/á. Možná znáte tuto osobu jen krátkou dobu, takže z racionálního pohledu ji/jej nemůžete znát dobře. Tento pocit však nepochází z hlavy. Jak jinak rozumně vysvětlit to, že někoho, koho znáte sotva jeden den máte rádi víc, než někoho, koho znáte už několik roků? A stejně tak váš životní partner. Když ho/ji potkáte, "něco" se mezi vámi a jím/jí okamžitě objeví. Byl tam ten pocit, ta emoce nebo nutkání přiblížit se a touha být s touto osobou. Už jste někdy přemýšleli o tom, proč tomu tak je? Je to proto, že on/ona je někdo, kdo zrcadlí energii, která se nasbírala ve vašem nitru, abyste odstranili svůj karmický dluh a byly znovu svobodní… Lidé se nás také často ptají, proč si nepamatujeme svoje předchozí životy. Je tomu tak proto, že mnoh věcí v nás ještě není stabilizovaných, mnoho emocí uzamknutých v minulých vzpomínkách, mnoh o zážitků a traumat je jednoduše příliš mnoho pro náš aktuální stav vědomí. Představte si, že byste si vzpomněli na minulý život, ve kterém jste zabili někoho ze svých příbuzných. Mohli byste normálně dál fungovat v tomto životě? Může vám toto poznání snad poskytnou nějakou sílu, podpořit vás? Ne, to není možné. A právě proto je tu tento ochranný mechanismus. Možnost poznat a využívat zkušenosti z minulých životů přichází tehdy, když dosáhneme stavu rovnováhy a sebeovládání. Až potom je pro nás bezpečné vědět, kým jsme byli a jakým směrem pokračuje naše cesta. Proto bychom měli meditovat, abychom našli způsob, jak milovat sebe sama a jak šířit tuto lásku dál. Potom můžeme inspirovat i ostatní svým vlastním příkladem. Inspirovat je, jak mohou poznat sebe sama, aby si uvědomili, že my všichni jsme nesmrtelné duše a že pocházíme z věčného vědomí, světla a lásky. Z tohoto pohledu nemáme co ztratit, není potřeba měnit nebo vědět, protože v této věčnosti je domov pro nás všechny, pro naše duše a dříve nebo později tam dojdeme všichni. A… to nejdůležitější: neexistuje čas, ani minulost, ani budoucnost a nemusíme nikam chodit, protože my jsme už dokonali, jsme doma. Jen si na to musíme vzpomenout a přivolat tento stav nazpět. Foto © styleuneed http://www.fotolia.de I pmalenky Přeloženo ze slovenského originálu: Reinkarnácia

Minulé životy

Minulé životy

Žili jsme všichni už i předtím?

Tuto otázku si určitě kladete vždy znovu a znovu. Moje odpověď je jednoznačně ano. Ano, z vlastních zkušeností a setkání, a ze setkání s Bohem. Kolikrát se vám už stalo, že jste byli na nějakém místě a říkali jste si - tady jsem už přece někdy byl/a, všechno mi je zde takové známé. Lidé, se kterými se setkáváte, vám připadají velmi známí, přestože šlo pouze o velmi krátké setkání, nemůžete je již více dostat z vaší hlavy ven. Partnerům, kteří se poznali, se zdá, jako by byli jedna duše.

Nemůžeme si vzpomenout na své minulé životy, protože mnohé věci jsou v nás samotných ještě nestabilní. Představte si, že jste fyzicky zcela vyčerpán, ve vašem pozemském životě se prostě nedokážete pohnout z místa a právě teď se z vašeho předchozího života dozvíte to, že jste tehdy zabili vašeho blízkého příbuzného. Jak byste se mohli vyrovnat s těmito zkušenostmi? To je něco naprosto nemožného, a právě proto máme tento ochranný mechanismus. Až potom, když se z nás stanou vyrovnané osoby a staneme se jedním kompaktním celkem, poznáme, kdo jsme vlastně byli a kam směřuje naše cesta.Proto bychom měli meditovat, milovat sami sebe, a předávat tuto lásku dál. Lidé kolem nás přijmou od nás tuto lásku, protože my všichni jsme duše a pocházíme z energie nekonečného vědomí, světla a lásky.

Často se však sami sebe ptáme, kde je Bůh, ke kterému všichni jednoho dne přijdeme? Věřte mi, on existuje, avšak když ztratíme víru, a když ho nenecháme vstoupit do našeho života, už nikdy se nebudeme moci dále rozvíjet. A tak zůstaneme uvězněni v našem malém námi vytvořeném vězení, a nikdy nezkusíme, resp. nepoznáme to, jaké úžasné a obohacující bylo pro nás poznání našeho života. Takže poznejte své šance, toto vše se můžete naučit, bojujte za své poznání a poznávejte sami sebe prostřednictvím síly meditace a síly lásky.

© www.istockphoto.com 2013 Andrew Ostrovsky / pmalenky
Přeloženo ze slovenského originálu: Minulé životy

Návrat do minulého života

Návrat do minulého života

V tomto snu jsem byla venku na procházce a najednou jsem se ocitla na poli za městem ve kterém bydlím. Kráčela jsem polem stále rovně a rovně. Najednou jsem před sebou uviděla pěkný, mohutný, dřevěný most. Vypadal být dost dlouhý. Prošla jsem přes tento most na druhou stranu s naprostou lehkostí a ocitla jsem se v neznámé zemi. Všude kolem jsem slyšela angličtinu. Něco mi říkalo, že jsem v Americe. Moje první myšlenka, která mě potom napadla byla: „Wau, když jsem už v Americe, tak můžu jít navštívit i mou tetu, která žije v Kanadě. Vždy jsem přece snila o tom, že ji půjdu navštívit a teď jsem jen kousek od ní. Určitě bude překvapená, když mě uvidí. Vzdálenost zde nehraje roli, jen si musím zapamatovat tento most, přes který sem mohu kdykoliv přijít.“

Pak se ale moje pozornost začala ubírat jiným směrem a začala jsem se vracet do minulosti. Čím víc jsem se vzdalovala od mostu a přibližovala jsem se k centru města, ve kterém jsem se ocitla, tím více jsem toto město poznávala a začali se mi vracet vzpomínky. Bylo to menší americké městečko plné nádherné zeleně. Po mé pravé straně byl park, ve kterém se hrály děti. Chvilku jsem se na ně z dálky dívala. Pak jsem se začala ohlížet kolem sebe. Viděla jsem cestu s auty, chodníky plné lidí, obchody ... Pracovní den byl v plném proudu. Ještě stále jsem nevěděla, jak se toto město jmenuje. Snažila jsem se vzpomenout v duchu na angličtinu, abych se mohla někoho zeptat, kde vlastně jsem. Šla jsem na poštu a pracovnice za přepážkou jsem se anglicky zeptala, kde jsem a jak se jmenuje toto město. Udiveně se na mě podívala, ale nic mi neodpověděla. Vypadala, jako bych ji otravovala nesmyslnou otázkou. Vyšla jsem ven z pošty a měla jsem pocit, že v tomto městě jsem "doma", že to tu všechno velmi dobře znám ... Vše kolem mi začínalo být známé a přesně jsem věděla, jakými uličkami mám jít, abych se dostala k "sobě "domů, kde jsem v tomto městě bývala. Věděla jsem, jak jsem chodila z práce domů, kde jsem chodila nakupovat, kde jsem se zvykla zastavit, na jaké zastávce MHD jsem zvykla čekat cestou do práce. Byl to nepopsatelný pocit. Věděla jsem, že jsem tu žila, bydlela jsem v bytě, měla jsem práci, ale pak na mě dolehl smutek. Viděla jsem, že v tomto životě jsem neměla rodinu, ani přátele, žila jsem sama a věnovala jsem se jen své práci. Připadala jsem si velmi osamocena a nešťastná. Chtěla jsem se jít podívat do "svého" bytu, ale v tom mě něco zastavilo a nepustilo mě to už dál. Něco mě táhlo zpět k mostu.

Foto © captblack76 Fotolia.De I pmalenky

Čítať viac...