Daghan-Malenky: Zkušenosti

Marion Daghan Malenky

Marion Daghan-Malenky se už od svých 15 let zabývá magií, voodoo a věštěním. Nejdříve se Marion Daghan-Malenky zabývala magií a voodoo ve svém volném čase, po pracovní činnosti. Stala se známější a známější, stejně tak i její magie a léčení, ochranná magie a milostná magie. Proto se začala věnovat magii profesionálně, nejdříve jako samostatně výdělečná osoba pod názvem Poradenské služby Daghan a později založila firmu Daghan-Malenky UG, ze které se později stala Daghan-Malenky

Daghan-Malenky. následuje jedinečnou strategii, pokud jde o magické záležitosti a péči o klienty. Magické rituály sice pomůžou dostat novou šanci, což například znamená to, že klient při milostné magii dostane druhou šanci a partner se vrátí zpět, vztah začne nanovo, od začátku, ale bez osobní změny je tato šance k ničemu. Z tohoto důvodu klade Marion Daghan-Malenky důraz na pravidelnou komunikaci se svým klientem, meditace a čtení duchovní literatury. Hypnóza, autohypnóza, různé relaxační techniky a jiné způsoby myšlení pomáhají jejím klientům podívat se na problém z jiného úhlu pohledu a to vede k přehodnocení životních priorit. Stejně tak klade velký důraz i na dechová cvičení, jógu, správnou výživu a přiměřené cvičení. Takový komplexní přístup dělá v každém ohledu zázraky.

Marion Daghan-Malenky má také mnoho žáků z celého světa. Důraz se klade, jak u klientů, tak i při magickém výcviku, na kvalitu. Paní Daghan-Malenky nejde o to, aby měla velký počet žáků, kteří ji následují, počítá se pouze kvalita. Nenabízíme žádné rychlokurzy pro širokou veřejnost. Pro širokou veřejnost máme mnoho doporučení na našich webových stránkách na kvalitní literaturu, kterými mohou získat dobrý přehled o tom, co s sebou přináší magie jako životní styl a to, co může udělat pro sebe každý. Doporučenou literaturu pro klienty, ale i pro adepty magie najdete ZDE .

Marion Daghan-Malenky začala se svým životním stylem dost brzy a svým osobním příkladem se nám snaží být vzorem. Ovšem ne každý chce následovat tento příklad, a ne všichni jsou toho schopni. Je to náročná cesta, neustálého sebezdokonalování se, disciplíny a neustálého učení se.

My všichni děláme chyby, což není vůbec žádný problém, když si je přiznáme a neopakujeme je. Každý člověk musí dělat chyby, protože pouze chybami postupujeme stále dál, rosteme a vyvíjíme se! Zkušenosti ukázaly, že lidé, kteří umírají, nelitují toho, co udělali, ale většinou toho, co neudělali!

Ano, magie je osobní náboženství, na které se každý dívá jinak a každý ho jinak přijímá. A je to také životní styl, kterým buď žijete naplno, nebo nejste mágem. V první řadě si musí každý adept sám stanovit své priority. Dále se jedná o to umět ovládat jak teoretickou, tak praktickou magii, evokaci a invokaci. Kromě toho se klade velký důraz i na studium všech světových náboženství. A v neposlední řadě musí adept pravidelně meditovat, aby mohl poznat sám sebe jako duši, jako vědomí, a také musí mít pod kontrolou své emoce a myšlenky.

Marion Daghan-Malenky se dnes snaží ukázat nejen v Německu lidem cestu, ak mohou žít lepší život, jak mohou zvládnout různé nástrahy života a stresové situace, jak se naučit disciplíně, a také důvěřovat vyšší síle.

Každý z nás má právo žít zdravý život s dostatečnými prostředky, a každý může také potkat svou životní lásku a udržet si ji po celý svůj život. Ale bohužel tyto velmi důležité věci nás dnes ve škole nenaučí. V dnešní době se potřebujeme naučit to, jak bychom měli pracovat a komunikovat v týmu, jak bychom měli zjistit svůj osud, jak bychom mohli slyšet své vyšší Já. Jak Neale Donald Walsch napsal ve své knize:

Bůh hovoří ke každému. Otázkou není, s kým Bůh hovoří, ale kdo poslouchá!
Neale Donald Walsch

Marion Daghan-Malenky se snaží objasnit i to, jak lze pomocí meditací a dechových cvičení dosáhnout změněných stavů vědomí.

Pouze víra nestačí. Každý musí určité věci a teorie zažít. Máme duši? Existuje Bůh? Existují minulé a budoucí životy? Existuje nějaký život po smrti? Na všechny tyto otázky existují sice odpovědi, ale to, že jim uvěříme, nám nepomůže! Každý mág a adept to musí zažít a zkoumat a dělat výzkum tak dlouho, dokud on / ona tyto odpovědi sám / sama nepocítí a neví! Víra pomáhá jen částečně! Poznání hory přenáší! A za pomoci meditace, rozjímání, vzývání, evokací a poznáním sebe sama můžeme dosáhnout ohromujících výsledků!

Pouze ten, kdo zná a ovládá sám sebe, může pochopit a ovládat i ostatní!

Jak správně žít, jak se umět vypořádat s problémy, pracovním vytížením a stresem, jak se správně inspirovat a vést ostatní lidi. Takové důležité věci se naučí klienti a žáci ve firmě Daghan-Malenky GmbH. K tomu, aby lidé dokázali žít naplněný život, musí být fyzický, psychický, duchovní a duševní osobní rozvoj v rovnováze.

Marion Daghan-Malenky a Daghan-Malenky GmbH se snaží dostat magické metody na novou úroveň, aby moderní lidé mohli vést nový zdravý životní styl, ve kterém stres, nemoci a nedostatek nemají žádný prostor.

Mnoho lidí se ptá: "Ale proč jóga? Proč zdravé stravování? Proč se usmívat? Proč sportovat? Co to má společného s magií?" Protože magie je práce s energií. K tomu patří i jídlo, správný pohyb, pozitivní myšlení, správné dýchání a smích! Už jste vyzkoušeli jednoduše se narovnat a 30 sekund se prostě jen hloupě smát? Vyzkoušejte to teď! Je nemožné, abyste pak i nadále zůstali v černém mraku deprese!

Marion Daghan Malenky

Dětství a mládí

Marion Daghan-Malenky se narodila 18.6.1955 v Kasselu. V čase, kdy její ještě hodně mladá matka žila stále se svými rodiči, otec byl přistěhovalec z České republiky, který přišel do Německa v čase tehdejší války. Marion vyrůstala dlouhý čas u svých prarodičů, její babička se už tehdy zabývala magií, bylinkami, léčením a vykládáním karet.

Marion si brzo uvědomila, že i ona má velký zájem pomáhat druhým lidem. Marion měla šťastné dětství se svými prarodiči, své prarodiče milovala nejvíc na světě. Její matka se mezitím poznala s jejím nevlastním otcem a vdala se za něj, dál následovali její sourozenci, Alfred, Walter, Hans Jürgen, Karin a Carola.

Avšak doma zažívala jenom ponižování i s novým mužem její matky. Sourozenci měli ve starší sestře vždy spojence proti nevlastnímu otci. Bití a alkohol, to byla pro děti každodenní rutina.

Marion Daghan-Malenky neustále utíkala ke svým prarodičům, aby potěšila svou dětskou dušičku a zpracovala svoje negativní zážitky, to mohla jenom u babičky. Byla zraněná a ponížená, ale snažila se prostřednictvím magie obohatit svůj život.

I Marion Daghan-Malenky se měla začlenit do rodiny, ale zažila tam jen hádky, ponižování a sexuální znásilnění ze strany nevlastního otce.

V roce 1969 zemřel její nenáviděný nevlastní otec, bylo to potom lepší? Ne, právě naopak, její matka se seznámila s novým mužem.

Marion Daghan-Malenky se stále těšila na návštěvy u svých prarodičů, tam Marion poznala lásku a radost, kromě toho se tam vždy naučila i nové magické praktiky, z čeho byla stále víc a víc nadšená, také se mohla účastnit rituálů, které vykonávala její babička, chodila s ní sbírat bylinky atd.

Definitivní sbohem neexistuje, vždy přijde opětovné setkání!
Marion Daghan-Malenky

Helga: vzpomínky na mládí

Marion teď vyrůstala v ještě horší situaci. Potom jsme se potkali v jednom kempu, rychle jsme se spřátelili a i jsme toho spolu mnoho podnikali. Myslím, že to léto bylo nejkrásnějším obdobím jejích holčičích let. Její rodiče každý večer pili strašně moc alkoholu, jejímu nevlastnímu otci všichni říkali padouch, protože každý večer opilý spadl. Ani matka nebyla žádnou oporou, pila vždy s ním. Aspoň ale nebyly žádné bitky, protože naši rodiče si dali záležet na tom, aby děti nebyly bité.

Jak to už u takových mladých holek bývá, chtěli jsme po večerech i něco zažít. U nás to nebyl žádný problém. Jinak to bylo u Marion, její otec a matka ji vždy vynadali, když jsme měly zpoždění jen 10 minut.

Léto bylo rychle za námi a my jsme se potom vídaly jen zřídka. Když jsme se potkaly, pořád mi povídala o tom, jak ji rodiče ponižují. Krátce nato se Marion s rodiči přestěhovala do Dahlheimu do starého sedláckého domu. Když jsme se potkaly, říkala mi, že je to jenom horší. Už tehdy jsem jí říkala, aby šla na Úřad péče o mládež. Ale ona nechtěla, protože měla i sourozence.

Babička si ničeho z toho všeho nevšimla. Marion se těšila na každý víkend, který mohla strávit u své babičky, ale návštěvy měla povolené zřídka. Mezitím jsme obě začaly pracovat – ona v kanceláři, já v Salónu pro psy. Občas jsme se vídaly.

Říkala mi, že doma je to čím dál tím horší. Naštěstí měla milé zaměstnavatele, kteří zapojili Úřad péče o mládež a dokázali odtamtud Marion dostat ven. Marion teď byla v dětském domově.

Marion Daghan Malenky 18

Život se teď trochu změnil, babička Marion si bohužel ničeho z toho všeho nevšimla. Ani její matka nebyla informovaná.
Marion byla překvapená, že babičku na to nikdo neupozornil. Jednoho dne se babička dozvěděla, že Marion žije v dětském domově a zavolala tam. Od toho času Marion navštěvovala babičku pravidelně.

Jako všechny mladé ženy jsme byly zvyklé přes víkend chodit ven. Marion měla hodně obdivovatelů, ale jí se žádný nelíbil. Ale jednoho dne tam stál, princ snů Erwin, byl vojákem spolkové armády v jedné kasárně v Kasselu. Pamatuji si ještě, jak Marion neustále váhala, jestli je to on nebo ne. Nakonec po mnoha setkáních řekla Erwinovi ''ano'' a on ji od té doby nosil na rukou..

Její život se opět pomalu probouzel, byla stále nadšenější prací své babičky, která jí toho hodně ukázala a hodně ji naučila. Marion žila od roku 1970 do začátku roku 1973 v dětském domově, z mladého děvčete se stala mladá žena, která měla stále více sebedůvěry.

Její život se pomalu opět probouzel, byla stále nadšenější prací své babičky, která jí toho hodně ukázala a hodně ji naučila. Marion žila od roku 1970 do začátku roku 1973 v dětském domově, z mladé dívky se stala mladá žena, která měla stále více a více sebedůvěry.

Erwin byl stále vojákem spolkové armády, některé dny nemohl trávit doma a já jsem tehdy spala u ní, pak jsme se samozřejmě spolu hodně bavily. Byli jsme takové šťastné, myslím, že Marion Daghan-Malenky tehdy zahodila několik myšlenek ze své minulosti. Její tehdejší tcháni přišli na návštěvu, milovali svou Marion nejvíce na světě a Marion milovala je. Koncem května 1975 nastal konečně čas. Narodila se Jasmin. Radost všech byla velmi velká. Ta malá myška byla taková sladká, všichni jsme ji nadevše milovali. Pak přišel ten osudný večer. Bylo to 3.6.1975. Můj tehdejší přítel a já jsme se dívali na televizi, naše přítelkyně Inge zazvonila u dveří a před dveřmi stál Erwin.
Erwin si chtěl jít s námi sednout na pivo, aby oslavil narození své dcery, naše auto už bylo vlastně připraveno pro lakýrníka, následující ráno mělo být v lakovně. Nicméně udělali jsme, co bylo řečeno, rychle jsme dali světla zpět dovnitř a šli jsme na diskotéku. Slavili jsme se, tančili a alkohol tekl proudem. Pak jsme chtěli jít domů, protože Inge, která tam byla také až do konce, už odešla s přítelem pryč.

Co se dělo dál, nevím, probudila jsem se v nemocnici. Ale pak jsem po 3 dnech zjistila, co se stalo, bylo to hrozné, měli jsme vážnou autonehodu, Erwin byl velmi těžce zraněn a o 14 dní později zemřel.

Ach, bože, co se to stalo, já jsem byla také vážně zraněna, a Erwin umíral. Marion Daghan-Malenky byla s miminkem na klinice. Vyčítala jsem si, jak se nyní podívám Marion do očí. V době, kdy jsem byla v nemocnici, Erwin zemřel. Na pohřeb jsem nemohla jít, protože jsem ještě ležela v nemocnici.
Jak jsem se později dozvěděla, pohřeb byl velmi dojemný a Marion se zhroutila u hrobu. Musela zůstat ještě nějakou dobu v nemocnici, protože nedokázala vydržet tuto zátěž. Co se to jen stalo, jak se to všechno mohlo stát, ještě včera byl svět v pořádku.

Marion Daghan-Malenky

Mládí, svatba a střet se smrtí

Najednou se mi ve snu zjevil vysoký hubený stařec se šedivými vlasy, avšak jeho tvář vyzařovala tolik lásky a dobra, i jeho slova byla plná lásky. „Z čeho máš strach, Anuri? Tvým posláním je dát této duši lásku, protože její čas běží velmi rychle, tvoje cesta začíná, často tě dostane do pochybností, ale ať už se na této cestě stane cokoliv, všechno to bude v pořádku. Nechej se vést.“ Vzbudila jsem se úplně zpocená, srdce mi rychle bušilo a já jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen zdálo nebo jsem ve skutečnosti zažila to, co se ve mně právě odehrálo. Opravdu jsem se zbláznila, tak jak si to ostatní mysleli! Bylo to něco nadpřirozeného, co se mnou právě otřáslo. Na druhý den ráno jsem si o svém snu povídala se svou spolužačkou. Potichu mě poslouchala a řekla: „Marion, věděla jsem, že ja na tobě něco jiného. Nechej to všechno jednoduše plynout a věř si. Podívej, mám strýčka, který žije v Brazílii, možná bychom tam měli jet na dovolenou.“ A tak jsme měli v plánu tuto cestu i uskutečnit - o tom ale v jedné z následujících kapitol.

Večer jsme se vydali do tanečního podniku, abychom se tam potkali s chlapci a moje kamarádka mě při tom doprovázela. Krátce předtím, když jsme stáli přede dveřmi, mě najednou zase přepadl ten strach a začínala jsem pociťovat bolesti žaludku. Moje kamarádka se mě proto zeptala co se děje a že mám prostě jít domů. Měla jsem však pocit, že tohle setkání se mnou samotnou by nebylo to pravé pro kluky, byla jsem silná. Dokázala jsem mu dát lásku, lásku, kterou jsem si i já tak přála, která by vnesla do našich duší pokoj. Lásku, po které jsem i toužila, protože v hloubi duše jsem věřila, že i pro mě existuje někdo, kdo mě jen musí najít. Je to on? Postavila jsem se našemu prvnímu setkání tváří v tvář a tak se začal vyvíjet náš společný osud. Vídali jsme se skoro každý den a právě v tomto čase jsem našla odvahu zavolat i mojí babičce, protože jsem si myslela, že ona se mnou nechci mít už nikdy nic společného, což mě velmi trápilo. Erwin mě však vždy povzbuzoval a říkal mi, abych jednoduše sebrala odvahu a babičce se ozvala. A tak jsem to i udělala. Udělala jsem to, a když babička zvedla telefon, začala plakat a najednou jsem okolo svého srdce pocítila teplo a byla jsem ráda, že jsem se rozhodla udělat tento krok. Řekla mi: „Ach dítě, dělala jsem si kvůli tobě tolik starostí, tvoja matka mi nechtěla říct, kde jsi, proto jsem se každý večer modlila, a najednou ses ozvala. Jak jsem jen šťastná!“ Potom jsme se dohodly, kdy se zanedlouho potkáme, protože předtím jsem chtěla ještě jet s kamarádkou do Brazílie.

Svatba byla naplánovaná, samozřejmě mojí mámou, ona rozhodovala o všem - kde, jak, kdy. Ještě předtím byla naplánována návštěva u mých budoucích tchánů, tak moc jsem se styděla. Mohli by akceptovat pro jejich syna děvče, které pochází z dětského domova? Které kromě lásky k jejich synovi nemá nic, a on sám pochází konec konců z dobré rodiny? Erwin byl vychovávaný v římsko-katolické víře. Za to ve mně vládl chaos pocitů. A tak jsme nakonec o jednom víkendu společně s mou mámou a jejím mužem vydali k Erwinovým rodičům. Zaparkovali jsme těsně před domem a vystoupili jsme, avšak ještě předtím než stihl Erwin dojít ke dveřím, ty se otevřely a po schodech scházel malý útlý a radost vyzařující pán. Zastavil přímo přede mnou, vzal mě do náručí, pevně mě objal a řekl: „Když tě miluje můj syn, musíš mít dobré srdce.“ I moje budoucí tchýně sešla dolů po schodech a láskyplně mě objala. Mávnutím ruky bylo po všech mých obavách, v jejich domě jsem byla vítaná, milovali mě a od prvního momentu se ke mně chovali jako k vlastnímu dítěti. Přísahala jsem, že jim za to budu navěky vděčná. Den naší svatby měl být nejkrásnějším dnem mého života. Cesta do kostela byla pro mě snad tím nejemotivnějším momentem v mém životě. Byla jsem tak mladá a plná jistoty, lásky a naděje, konečně jsem měla okolo sebě lidí, kteří mě milovali a dali mi rodinu, po které jsem tolik toužila. Po naší svatbě chtěl Erwin v armádě tak rychle, jak to jen jde, něčeho dosáhnout, a proto velmi často jezdil na různá školení. V této době se nám narodila i naše první dcerka, Erwin ji velmi miloval, a když jsme byli doma, láskyplně se o ni staral. Během školení u nás obvykle přespávali Erwinovi rodiče, moje tchýně mi byla úžasnou oporou a učitelkou, co se týče péče o děti a vedení domácnosti. Všechno se zdálo tak perfektní, úplně normální, našla jsem si kamarádky z dětských časů, které bydlely zrovna naproti nám, a tak jsme se často potkávaly a společně něco podnikaly. Když měla naše dcera rok, začaly se u mě zase objevovat ty sny. Stále víc se mě zmocňoval strach a smutek. Po návštěvě u mého ženského lékaře jsem se dozvěděla, že jsem zase těhotná, a tak jsem si myslela, že můj svět pocitů byl určitě ovlivněný kolísáním hormonů. Když jsem řekla Erwinovi, že budeme mít druhé dítě, nedala se jeho radost popsat slovy. A když jsme navíc zjistili, že to bude opět děvčátko, zdálo se, že štěstí nemá konce, všechna jeho přání se splnila. Erwin i nadále pokračoval ve svých školeních a postupně se blížil i den porodu. Když jsem toho dne přišla na kliniku, nic nebylo tak jako obvykle. Sužovaly mě tak neuvěřitelné obavy. V okamžiku narození naše dcera srdcervoucně plakala a nechtěla vůbec přestat, její duše zřejmě tušila, co přijde.

Od tohoto dne si nás každý víkend brala k sobě domů a v té době jsme byli jako skutečná malá rodinka, byly to krásné časy. Vařila pro nás, chodili jsme na společné procházky a naučila mě mnoho nových věcí o přírodě. Mezitím jsem už pochopila, proč začala moje cesta na tomto světě, proto jsem musela pocítit bolest, strach, beznaděj a musela jsem se naučit nechat to plavat. Abych to dokázala vycítit v lidech, kteří by skřížili moji cestu. O pár dní později jsem v práci dostala silné bolesti zad a moje tehdejší šéfová řekla rozzářená štěstím: „Zlato, ty jsi určitě těhotná, pojď, vezmu tě k mému ženskému lékaři, on je velmi milý.“ V tomto momentě mi skoro přestalo bít srdce, já a těhotná, vždyť my dva jsme ještě nebyli ani zasnoubení, jak to vysvětlím mému opatrovníkovi, který mi byl od mého odchodu z domu přidělený? A…a…a…a tisíc dalších otázek. V následujících třech dnech mně šéfka objednala nejdřív u ženského lékaře, který toto podezření potvrdil, byla jsem skutečně těhotná. Erwin se neskutečně těšil a hned to řekl svým rodičům, kteří mě samozřejmě chtěli hned poznat. Když jsem o tom mluvila i se svým opatrovníkem, řekl mi: „Marion, tvoje matka má stále právo na péči o tebe, jelikož ještě nemáš 18 roků, což znamená, že musí dát svůj souhlas k vašemu zasnoubení, což jistě udělá, když čekáš dítě.“

A tak jsme museli po měsících opět navázat kontakt (myslím s mámou), bránila jsem se tomu a Erwin, kterému jsem předtím skoro nic neřekla o svém životě, se najednou dozvěděl všechno. Moje vyprávění jen mlčky poslouchal a plakal, nakonec mě vzal do náručí a řekl mi: „Marion, všechno spolu zvládneme. Teď už vím i to, proč máš tolik smutku v očích, ale věř mi, ty jsi láska mého života, budu tu vždy pro tebe, teď a navždy.“ Mlčky jsem se na něj dívala, potom jsem vzala jeho tvář do svých dlaní a zeptala jsem se: „Co by sis Erwine přál? Jaké dítě?“ On odpověděl: „Dvě děvčátka, Marion, protože ty můžeme tak hezky oblékat.“ V tom momentě moje srdce zaplavilo takové množství lásky, které znělo hudbou budoucnosti. Po tomto rozhovoru jsme s prarodiči probrali naši svatbu, moje babička kontaktovala moji mámu a vyjasnila s ní za mě všechno tak, že jí jednoduše řekla: „Tak, Marion je těhotná a ty dáš jednoduše svůj souhlas a basta!“ Nezbývalo jí nic jiného, než souhlasit. Naše první vzájemné setkání se potom událo v domě mojí babičky. Já, Marion Daghan-Malenky, jsem měla samozřejmě obrovský strach, ale i v této chvíli převzala velení babička a nepřipustila, aby se vedly jakékoliv nepříjemné rozhovory.

Erwin přijel ještě toho dne, nemohl a ani nechtěl od malé odtrhnout oči, řekl: „Konečně je tu i můj malý andílek. Teď už jsme čtyři.“ Potom jel domů k naší první dcerce a na druhý den mě chtěl vyzvednout z nemocnice. Večer se však ještě potkal s našimi společnými přáteli a společně navštívili taneční podnik, aby tu společně oslavili narození naší dcerky. Když chtěli jet nakonec domů, stalo se něco, co bylo už předem určené - měli vážnou autonehodu a utrpěli těžké úrazy. Všichni měli několik vážných poranění, avšak Erwin byl obzvlášť těžce raněný. Na druhý den ráno po nehodě jsem očekávala jeho příchod do nemocnice. Namísto toho mě však přišla navštívit policie, která mě informovala o tom, že mému muži se v noci stala těžká autonehoda, ale doposud nikdo stoprocentně nevěděl, jestli u toho byl i on, protože u sebe neměl svůj pas, a tak jsem musela do nemocnice, abych ho identifikovala. Ještě žil, ale ležel v komatu. V ten moment přišla do nemocnice i moje rodina a mně se zhroutil celý svět. A to jsem měla jen 19 roků.

Jednoho dne jsem se svého tchána během rozhovoru zeptala: „Otče, když budeš muset jít a tvůj čas přijde, dáš mi prosím znamení, že jsi dobře přešel na druhou stranu?“ A on řekl, že samozřejmě, že to udělá. Rok po jeho smrti vyrostla na malé louce, kde předtím nikdy nic kromě trávy nerostlo, před naším kuchyňským oknem červená růže. Tato červená růže představovala pro mně tchánův slib, který mi dal. Tak skončila jedna překrásná a jedinečná kapitola mého započatého života a navěky jsem ztratila tak úžasné lidi, a přesto ovlivňovali moji další cestu a postoje. Ale o tom jak to všechno následovalo dál, jak jsem našla svého mistra a jak mě učil, o tom všem v následujících kapitolách.

Ptáte se, proč vám o tom všem píšu? Jednoduše proto, že já Marion Daghan-Malenky vám chci ukázat, že vám velmi dobře rozumím, a že se do vás dokážu vžít. Protože jsem prožila smutek, bolest, ztrátu a beznaděj, a tak jako i vy jsem se musela naučit nechat to jít. Proto Vám říkám:

A tak jsem postupně ztratila všechny svoje naděje, nic ale vůbec nic z nich nezůstalo, nezůstalo nic ani z mého dětství, mého mládí, teď jsem dva týdny jen přihlížela jak umírá člověk, který mi dal v tak krátkém čase tolik lásky a který mi dával tolik síly na všechno to, co přišlo, dodával mi sílu a daroval mi dvě překrásné děti. Moje tchýně zemřela tři roky po smrti mého muže na zlomené srdce. Utrápila se žalem. Jeho otec zemřel další tři roky po mé tchýni na rakovinu. Ještě předtím jsme se po smrti mého muže navštěvovali každý víkend a všichni společně jsme chodili na hrob jejich syna. Často jsme se bavili o životě po smrti a opravdu jsme tomu věřili. Během jedné návštěvy mě můj tchán poprosil, abych nikdy nezapomněla na jejich syna, protože mě skutečně velmi miloval, a to jsem mu i z celého srdce slíbila, a toho se držím dodnes a to je to už 41 let.

Bojujte celým svým srdcem za to, čemu věříte. PROTOŽE VZDÁT SE NENÍ VOLBA!
Marion Daghan-Malenky

Marion Daghan-Malenky

Pokračování životního příběhu…

Přestože tchán Marion Daghan-Malenky je nyní už déle po smrti, stále mi tato růže připomíná to, že na druhý svět přešel v pořádku. Člověk by měl být velmi vděčný za to, že mohl znát takové srdečné lidi plné lásky a vděčnosti.
Někdy se člověk ptá sám sebe: "Proč musím projít tolika zkouškami? Drahý Bože, proč nás musí opustit lidé, které nadevše milujeme?" Brzy na to přišla odpověď.

Člověk sní o vzdálených zemích, cestování, nevysvětlitelných věcech. Je zmatený z toho, co se stalo, co bylo, jak je možné o tom mluvit, a s kým? Prarodiče byli pro ni velkou oporou, pro ni, která již prošla tolika zkouškami a nyní zůstala sama s dětmi. Ale přítelkyně z domova byla také jejím spojencem, neplánovali spolu již dříve vycestovat do vzdálených zemí? Brzy se měla tato cesta stát skutečností.

Nicméně osud jí nedopřál klid a znovu zasáhl. Její babička zemřela po krátké hospitalizaci v nemocnici. Nyní zůstala úplně sama se svými dětmi, zoufalstvím, strachy, pochybnostmi sama o sobě, pochybnostmi o Bohu, proč jí Bůh vzal její babičku, kterou nadevše milovala, proč jen? Vše v ní kolísalo, babička ji naučila úctě a víře, ale zdálo se, že na všechno zapomněla. Slzy smutku, strachu z toho, co všechno se stalo, proč ji Bůh tak velmi trestal nebo zkoušel !!!!

V těchto několika slovech si můžete přečíst, kolik hodně toho Marion Daghan-Malenky musela vytrpět, kolik mnoho věcí musela zažít, strach, hněv, smutek, nenávist, nic jí není cizí.

Zkušenosti

v ošetřovatelství:

Marion začala po smrti své babičky pracovat v zařízení pečovatelské služby. Touha pomáhat jiným lidem a přinést jim trošku světla, byla v ní stále silnější. Kontakt s dušemi, které byly již dlouhá léta v kómatu a pozorování toho, co cítili a viděli při odchodu z tohoto světa, ji opakovaně utvrzovalo v tom, že si zvolila správně svoji cestu.

Pamatuje si na jednu pacientku, která tam už čtyři roky ležela ve stavu, ve kterém již nebyla schopna žádné komunikace v době, kdy se o ni mohla starat. Vždy, když vstoupila do jejího pokoje, reagovala tato žena tím způsobem, že se začala náhle modlit "Otčenáš". Marion ji objala a snažila se ji s pár laskavými slovy utěšit, aby nabyla pocit, že není sama.

Jedna další pacientka měla velmi silné bolesti, když se jí jen někdo dotkl a měla velký strach. Avšak jakmile slyšela její hlas, tak se jí rozzářila celá tvář, ostatní sestřičky poslala pryč, a vyžádala si, aby měla u sebe "svého bílého anděla" Marion. Taková neuvěřitelná vděčnost se vrátila od těchto lidí, když jim člověk projevil co jen trošku náklonnosti.

Protože mnozí z nich nedostali ještě ani jednu návštěvu od svých příbuzných. Byli prostě odmrštění, a byly pro ně jen na obtíž.

Marion si pamatuje i mnoho situací při umírajících. Představte si, že stojíte v této místnosti a najednou máte pocit, že se tu něco odehrává, že to už dál nedokážete ovládat. Umírající člověk si náhle začíná vyprávět pro vás s neviditelnými lidmi, ukazuje rukama na nějaký bod v prostoru, aby vám vysvětlil, kde tato pro vás neviditelná osoba stojí. Lapají pak rukama, na rtech se jim zjeví úsměv a vy cítíte, že tu řádí síla, ze které vám naskakuje husí kůže.

Jedna velmi zvláštní situace se odehrála poté, co zemřela jedna další pacientka. Už dříve ji odvezla pohřební služba, když se najednou dveře bez zjevného důvodu začaly samy od sebe otevírat a zavírat.

To vše jsou zážitky, které Marion znovu a znovu utvrdily v tom, aby kráčela dál po své duchovní cestě.

Marion Daghan Malenky

Jak se naučit magii

Velké množství magických systémů se snaží přeskočit jisté počáteční kroky nebo věnuje začátečním předpokladům příliš málo pozornosti. To má ve finále většinou fatální následky, a to posednutí démony, psychické poruchy, jako je například schizofrenie, psychózy, poruchy spánku a deprese. Počáteční těžkosti a možné důsledky nepromyšlených kroků jsou hodně dobře zpracované v této knize: Hledá se mistr Arion (Johannes H. von Hohenstatten).

Marion Daghan-Malenky doporučuje všem adeptům magie nejdříve se dobře seznámit s magickými cvičeními, které jsou popsané v knize Brána k opravdovému zasvěcení od Františka Bardona. Další doporučení k cvičením se dají najít například v Prohloubení nauky o 4 elementech od Františka Bardona. Marion Daghan-Malenky klade velký důraz na sebepoznání a sebeovládání. Jak může někdo rozkazovat duchem nebo ovládat bohy a démony, když on/ona nemá pod kontrolou sebe samého? Něco takového je nemožné!

Teprve když člověk dokonale pozná sebe sama, tedy vytvoří a nastaví si tak zvané "duševní zrcadlo", může přejít k dalším krokům na své magické cestě. Následujícím krokem, jak radí Marion Daghan-Malenky, bude poznání a ovládnutí 4 elementů v sobě. K tomu se dá dojít různými cestami, např. jak nám Marion Daghan-Malenky radí v tomto článku o práci s elementy.

Proto je každodenní meditace a práce na sobě samotném předpokladem úspěšné práce v oblasti bílé magie! Když někdo hledá jen rychlé řešení svých problémů, při magii nezůstane a bude zklamaný. Magie nikdy nesmí být únikem z každodenní reality! Marion Daghan-Malenky doporučuje každému adeptovi, aby se nezabýval jenom magií, ale aby se učil i cizí jazyky a dokončil svoji školu nebo univerzitu! Jedna z našich žákyň chtěla kvůli magii nechat svoje studium práva. Marion Daghan-Malenky ale jasně řekla: „Když nedokončíš školu, nebudeš se moci stát magičkou a pracovat v našem týmu!“ Dnes u nás však pracuje, a při tom úspěšně dokončila Právnickou fakultu!

Když nemáte s meditací žádné zkušenosti, Marion Daghan-Malenky doporučuje tyto knihy:

Meditation beginnt jetzt und genau hier! - Steve Hagen Im Alltag Ruhe finden - Jon Kabat-Zinn Meditation für Skeptiker - Ulrich Ott Geheimlehren Tibetischer Meditation - Glenn Mullin

Každodenní meditace je základním předpokladem k tomu, aby naše nejniternější nitro zůstalo v rovnováze. Sama Marion Daghan-Malenky říká:
''Meditace není nic speciálního, stejně jako čištění zubů. Ale stejně, jako si každý čistí zuby, aby je udržel zdravé a pěkné, každý duchovně založený mág medituje, aby si své nitro zachoval pěkné a zdravé.''
Zda je potom už někdo připravený na evokaci nebo invokaci se dá vypozorovat podle reakcí v kritických situacích. Když někdo ztratí práci, když má zdravotní problémy, když něco nejde podle plánu, když někdo zemře, zachová si adept nebo mág rovnováhu nebo ne? Jestli ano, tak je dotyčný připravený na evokaci a invokaci. Dalším měřidlem může být délka bezmyšlenkového stavu během meditace nebo i v každodenním životě. Dokáže se mág nebo adept soustředit na to, co on/ona dělá? Je on/ona tady a teď? Dokáže si mág udržet bezmyšlenkový stav? Jestli ano, můžeme pokračovat, doporučuje Marion Daghan-Malenky. ZDE najdete více tipů, jak se naučit magii.

Požádej o predbežní bezplatní analýzu a začni s jej pomocí ješte dnes vylepšovat svoje vztahy, komunikaci a ochranu

Máte problémy ve svém milostném životě a nevíte, jak dál?
Možná jste také konfrontováni s něčím, co jste doposud považovali za nemožné: „prokletí, démoni“? Možná byste chtěli nahlédnout do možné budoucnosti nebo potřebujete vědět odpovědi na vaše otázky?

Můžete nás navštívit i osobně za účelem rozhovoru nebo společné meditace.